Na počátku byl ARPANET
Již začátkem 60. let v době studené války se začaly ve Spojených státech amerických objevovat myšlenky na vytvoření sítě, která by propojovala nejdůležitější vojenské, vládní a akademické počítače a která by byla schopna přežít jaderný úder.

Bylo jasné, že by to měla být síť bez centra, a měla by být schopna funkce i v případě výpadku jednotlivých uzlů. Koncem 60. let se sdružení RAND, univerzity MIT a UCLA zabývaly myšlenkou vytvořením decentralizované sítě s přepojováním paketů. V roce 1968 přispěchal s finanční podporou na pomoc Pentagon, respektive jeho agentura DARPA (Defence Advanced Research Project Agency) a na podzim roku 1969 byly zprovozněny první čtyři uzly sítě, která byla nazývána ARPANET. Všechny čtyři uzly byly umístěny na amerických univerzitách. V roce 1971 se ARPANET rozrostl na 15 uzlů a v roce 1972 již bylo propojeno celkem 37 počítačů. Je s podivem, že se hlavním využitím sítě ARPANET nestalo používání vzdálených počítačů, ale komunikace prostřednictvím elektronické pošty a elektronické konference. Kromě konferencí sloužících k výměně vědeckých informací se objevily první konference určené pro zábavu. První z nich konference SF-LOVERS určená milovníkům science-fiction.

První neamerické instituce na síti
Rok 1973 se zapsal do dějin Sítě připojením prvních dvou neamerických institucí, britské University College of London a norské Royal Radar Establishment. V té době již bylo jasné, že myšlenka decentralizované sítě s přepojováním paketů je tím správným řešením pro síť, která by měla být robustní a snadno rozšířitelná. Již v roce 1974 byla zveřejněna první specifikace protokolu TCP/IP, jenž měl nahradit stávající přenosový protokol NCP. V roce 1983 se oficiálně přešlo od protokolu NCP k sadě protokolů TCP/IP.

Prudký rozvoj Internetu
Období mezi lety 1983-1992 by bylo možné označit jako druhou etapu rozvoje Internetu. Tato etapa byla charakterizována prudkým růstem Internetu (z přibližně tisíce počítačů v roce 1983 na více než milion počítačů v roce 1992) a především expanzí mimo americký kontinent. V prvních letech tohoto období vznikly počítačové sítě EUNET (European UNIX Network), EARN (European Academic and Research Network), japonská síť JUNET a britská síť JANET (Joint Academic Network).

Páteřní síť NSFNET
Velkým krokem kupředu bylo vytvoření americké páteřní sítě NSFNET (ta měla v roce 1986 na dnešní poměry směšnou kapacitu 56 kb/s), která propojovala pět nejdůležitějších amerických superpočítačových center. Její vznik a provoz byly financovány vládní agenturou NSF (National Science Foundation).

Předvedení Gopheru a Veroniky
Roku 1991 dosáhla NSFNET kapacity 44,7 Mb/s a vědci z Minnesotské univerzity poprvé předvedli systém Gopher, který byl posledním schůdkem pro přechod k systému WWW, jenž je zřejmě největším “viníkem“ za současnou podobu internetu. Pro prohledání gopherského prostoru byl v roce 1992 na univerzitě v Nevadě vytvořen systém Veronika.

U kolébky WWW
Již počátkem roku 1989 se na půdě ústavu částicové fyziky CERN objevil dokument HyperText and CERN, jenž popisoval možnosti vytvoření interního distribuovaného systému jako jednotné nadstavby nad mnoha různorodými informačními zdroji. Autorem tohoto dokumentu byl Tim Berners-Lee, který později v listopadu roku 1990 předvedl první prototyp WWW serveru (jako operační systém byl zvolen NeXT). Prudký nárůst obliby WWW se datuje k září 1993, kdy byla dostupná první funkční verze velmi populárního prohlížeče NCSA Mosaic.

Nástup komerce
Do roku 1993 zůstával Internet doménou především vědeckých a akademických pracovišť. Uživatelé a provozovatelé se vehementně bránili příchodu komerčních aktivit na Internet. Situace se začala měnit v roce 1991, kdy americký kongres přijal zákon High Performance Computing Act (jeho iniciátorem byl senátor Al Gore). Od roku 1993 se na Internetu začaly ve velkém objevovat komerční organizace, nejprve počítačové, později i firmy z dalších oborů lidské společnosti. V mnoha státech se Internet stává běžnou součástí každodenního života.

V České republice lze jmenovat průkopníky internetu zakladatele internetového vyhledavače www.seznam.cz Ivo Lukačeviče, a také méně známého Ariho Liebermana, iniciátora prvního českého portálu pro podnikatele www.tradenet/chipnet.cz, následně www.tradenet.cz, kteří spustili své projekty na přelomu let 1995-1996.

Kdo řídí Internet
Je překvapující, že Internet navzdory počátečnímu financování agenturami DARPA a NSF nikdo nevlastní a ani není centrální autorita, která by jej nějakým způsobem řídila. Přesto existují instituce podílející se významnou měrou na fungování a dalším rozvoji Internetu. Jako první jmenuje Internet Society (ISOC), jenž sdružuje internetové uživatele. ISOC má dvě hlavní složky Internet Activities Board (IAB) a Internet Engeneering Task Force (IETF). Obě tyto složky spolupracují s nejvýznamnějšími počítačovými firmami na tvorbě standardů potřebných pro další rozvoj Internetu.

Další institucí, která od poloviny roku 1994 dbá zejména na rozvoj služby WWW, je WWW Consorcium (W3C). Sdružuje lidi, kteří se podíleli v ústavu CERN na prvních krůčcích “děťátka“ jménem WWW, techniky z MIT a z francouzského institutu INRIA. Ředitelem konsorcia není nikdo jiný než tvůrce WWW Tim Berners-Lee. Na webovém serveru W3C můžete nalézt spoustu zajímavých materiálů o jeho činnosti a internetových standardech, jež spoluvytvářejí. Tento server najdete na adrese: http://www.w3c.org/. Neopomenutelnou je i organizace InterNIC dohlížející na přidělování t.zv. IP adres počítačů a doménových jmen.

Budoucnost Internetu
Rozvoj Internetu se samozřejmě nezastavil. V dnešní době se stal zcela běžným a nepostradatelným nástrojem, který mění současný svět. Přináší úžasné kvantum informací potřebných nejen pro osobní potřebu, ale je významným mediem zejména v oblasti komunikací s okolním světem a v neposlední řadě je nepostradatelným pomocníkem také pro mezinárodní obchod a podnikání, ale i prostředníkem komunikace mezi lidmi, bez ohledu na státní hranice.

Avšak jako mnoho jiných vynálezů, které měly původně sloužit lidstvu, se internet v poslední době stává i snadno zneužitelným nebezpečným nástrojem. Ať již v rukou hackerů, kteří na dálku infikují nezabezpečené počítače nebezpečnými vyděračskými viry. Množí se i případy, kdy kyberzločinci pomocí zjištěných přístupů k bankovním účtům z nedokonale zabezpečench připojených počítačů kradou peníze uživatelů. A v neposlední řadě je nutné také zmínit nebezpečný trend, kdy internet umožňuje šíření propagandy a dezinformací některými autoritářskými státy za účelem ovlivňování veřejného mínění, jejichž cílem je destabilizace demokratické společnosti a prosazování vlastních mocenských zájmů.

Autor © Ari Lieberman