14. února 1919 se narodil legendární cestovatel Miroslav Zikmund. Svou první velkou cestu podnikl již v šestnácti letech s bratrem na Podkarpatskou Rus, která byla v období první republiky součástí Československa.

Po maturitě v roce 1938 začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože na počátku druhé světové války němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy, mohl studium dokončit až v r. 1946. Na škole studoval s Jiřím Hanzelkou, který se stal jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich knih a dokumentů.

Nejslavnější česká cestovatelská dvojice Hanzelka a Zikmund podnikla první cestu s Tatrou 87 v letech 1947 – 50 do Afriky a Latinské Ameriky.

Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě pořídili mnoho fotografií a natočili množství filmového materiálu ohromné dokumentární hodnoty. Afrika byla tehdy pod nadvládou evropských koloniálních mocností.

O komunistickém puči v Československu v únoru 1948 se dvojice cestovatelů dozvěděla v Belgickém Kongu. V libyjské Syrtě měla po sabotáži jejich tatrovka havárii, v Egyptě přenocovali na vrcholu Cheopsovy pyramidy, v Tanganice vystoupali na vrchol Kilimandžára, v konžském pralese se setkali s Pygmeji, z Kapského města se přeplavili lodí do Buenos Aires, v Riu de Janeiru na pláži Copacabana se Zikmund málem utopil při koupání v moři, v Ekvádoru, kde uvažovali o emigraci z Československa, se setkali s lovci lebek z kmene Šuárů.

Podle Zikmunda byl svět v době jejich cesty do Afriky a Jižní Ameriky bezpečnější. Během africké cesty navštívili například Italy ovládané Somálsko, které je na počátku 21. století zhrouceným státem nebezpečným pro cizince. Nejnebezpečnější situaci v Africe zažili Zikmund a Hanzelka v Habeši, kde je přepadli lupiči.

V roce 1953 se pan Zikmund oženil s operní pěvkyní a sólistkou Národního divadla Evou Zikmundovou, se kterou má syna Miroslava.

Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou upravených nákladních vozech Tatra 805 v letech 1959–1964. Při této výpravě projeli Asii a Oceánii. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Při druhé cestě navštívili například Turecko, Sýrii, Pákistán, Indii, Cejlon, Barmu, Kambodžu, Indonésii, Japonsko nebo Irák.

Pan Zikmund později uvedl: „V málokteré zemi jsme se cítili tak dobře a tak bezpečně jako v Iráku.“ Během cesty po indonéských ostrovech se dostali až na Západní Novou Guineu, kterou Indonésie získala krátce předtím od Nizozemí a později anektovala. Při plavbě ze Sumatry do Japonska zažil Zikmund rovníkový „Neptunův křest“. Procestovali velkou část Sovětského svazu, od Tiksi na severu Jakutska až po Pamír v Tádžikistánu. Nemohli navštívit Čínu, protože v 60. letech za vlády Mao Ce-tunga vypukl mezi Čínou a sovětským blokem konflikt.

Pro jejich nesouhlas s okupací sovětskými vojsky v roce 1968 jim byla další činnost znemožněna. Do zahraničí mohl pan Zikmund znovu cestovat až po roce 1989. V roce 1991 se vydal do Japonska, v roce 1992 do Austrálie a v roce 1994 na Nový Zéland. V roce 1996 se účastnil s dokumentaristou Milanem Maryškou expedice „Sibiř – peklo, nebo ráj“, ze které vznikl stejnojmenný čtyřdílný dokumentární cyklus. V roce 2000 podnikl cestu na Srí Lanku a Maledivy a také do USA.

V roce 1993 byla Zikmundovi a Hanzelkovi udělena za celoživotní dílo Cena E. E. Kische, v roce 1999 převzali oba cestovatelé z rukou českého prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně.

Již dlouhou dobu žije ve Zlíně a v roce 2014 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V témže roce dne 28. října mu český prezident Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Zdroj: Wikipedie, redakčně upraveno