Pohádky se v Česku hrají a promítají. Ale ne všechny. I pohádky se v Česku filtrují. Kreslená pohádka Walta Disneye „Sněhurka a sedm trpaslíků“ byla krátce vidět v obrodném roce 1968. Obrýlený trpaslík Prófa je vedl, Následovaný usmívajícím se Štístkem, za ním neuvěřitelně stydlivý stále rudý Stydlín. Jeho kamarád Dřímal neustále usínal, ale budil ho Kejchal, který když vybouchl všichni na vteřinu ztuhli. Byl mezi nimi i trpaslík Rejpal, který sice k trpaslíkům patřil, ale věčně na něco nadával, vyskakoval a hrozil. Zato perfektně ovládal pianové varhany, které měly nahoře píšťalky a flétny a na židličce tam co se sedá byla harmonika, kterou Rejpal tím že na ní posedával její měchy proháněl.
Poslední Šmudla byl ještě malý nedospělý trpaslíček, který všechno doháněl s odřeným nosem. Dolovali drahé kamení a pěli, když šli domů sborem. Sněhurka se u trpaslíků objevila byvše vyhnána zlou královnou, která nesnášela dobro a krásu. Neustále se vyptávala svého kouzelného zrcadla zdali je nejkrásnější. Zrcadlo nelhalo. Sněhurka je krásnější, vždy podotklo.
A tak se královna převlékla za ježibabu a s jablkem plným jedu Sněhurku v chaloupce trpaslíků hledala, až ji našla. Trpaslíci kdesi dolovali. Nabídla Sněhurce krásné jablíčko s tím, že bude ještě krásnější. Nakonec Sněhurka neodolala a kousla si. Když se trpaslíci za zpěvu nahrnuli do chaloupky našli Sněhurku nehybnou. Štkali, plakali, naříkali nic naplat. Sněhurku uložili do skleněné rakve. Zvířátka, která měla Sněhurku moc ráda, když viděla co zlá královna provedla zavedla zbloudilou ježibabu na skálu o ostatní se postaral vichr, který zadul, zahřměl a skála osaměla. Chudáčkové trpaslíci smutněli. Dříve radostní veselí a zpěvní zírali jeden na druhého co bude. A bylo.
Jak už to v pohádkách bývá v tom kraji na blízkém hradě sídlil mladý princ. Věděl o trpaslících a navštěvoval je. Tentokrát je našel smutné a tiché. Ani se nemusel ptát proč tomu tak je. Uviděl skleněnou rakev a v ní dívku. Hned se mu zalíbila, sejmul skleněné víko a viděl jak je krásná. Políbil ji a hle Sněhurka obživla. To bylo radosti smíchu a tance. Rejpal hřímal na piáno i na harmoniku co měl pod sebou. Princ vzal Sněhurku do náručí vysadil ji na koně, rozloučil se s již s radostnými trpaslíky a odvezl si ji na hrad. Konec znáte. Žili spolu a šťastně až do smrti.
Český konec je jiný. Sněhurka ani trpaslíci nejsou. Jsou zavřeni jako za komunistů, čekají až se najde nějaký ředitel české televize, který je po desetiletích opět představí českým dětem. Ale také i nám dospělým, kteří se na dobré pohádky o Vánocích díváme. Ale Sněhurku Walta Disnye stále nevidíme. V pohádkách to dopadá dobře. U nás v „demokratickém“ státě jsou trpaslíci se Sněhurkou stále zavřeni. Třicet let po „sametové revoluci.“
