Uprostřed krásného parku se nachází dětské hřiště, kousek od rybníčku, kde se prohánějí divoké kachny a potápky. Chodíme je s vnučkami krmit, některé vylezou na břeh a berou si kousky pečiva přímo z ruky. Někdy nás neprodyšně obklopí, že mám stísněný pocit jak v hororovém filmu „Ptáci“, že pokud dojde pečivo, tak…raději pak prcháme na hřiště. Zde se vnučky dostatečně vyřádí.
Pozoruji okolní cvrkot, ostatní babičky, maminky, několik málo tatínků. Většina z nás babiček je ve sportovním, ale najdou se i babičky opravdu šik, v kostýmku, lodičkách i kloboučku, musím uznat, že jim to opravdu sluší. Pravda je, že občas se nedá poznat, zda se jedná o maminku či babičku, popřípadě tatínka či dědu, raději to neklíčuji.
Sedím na lavičce vedle dvou mladých maminek, nelze neslyšet jejich konverzaci. Obě mladé, mile vyhlížející dámy, jedna v džínách a druhá v šatech červené barvy. „Nechám ji teď vykysat“. Pravila ta džínová. Nastražila jsem ucho, dychtíc po novém receptu na okurky, kysané zelí či jinou podobnou pochoutku. „Jasně, jen ji nech, dokud si neuvědomí, kde je její místo“, odvětila druhá. Zamračila jsem se, to mi do receptu nějak nesedlo, že bych špatně rozuměla? „Však ona zase přileze“, pravila opět džínová, „bez vnoučat si to neumí představit“, dodala. „No holka, možná to bude přece jen chvilku trvat, mojí tchýni to trvalo přes půl roku“, pokračovala červená. „Některá má i hrdost, nebo co, ale nakonec vykysá každá“. Už mi to došlo, byla řeč o babičkách. Představila jsem si babičky v soudkách na zelí, či ve sklenicích na okurky, jak pomalu kysají, některé vystrkují hlavičky, to jsou ty hrdé, ale zase po čase zapadnou do soudku, dokud nebudou akorát.
Vnučky právě obsadily houpačky a smály se na celé kolo. Slunce se pomalu schovávalo za koruny stromů, sem tam už spadl žlutý lístek a mně bylo najednou divně smutno. Jsem já ta hrdá babička, co se vzdá vnoučat a neskáče, jak mladí pískají, vystrkuje pevně hlavičku ze soudku, nebo ta, co se ponoří mezi ostatní a kysá a kysá, když je natlačena do sklenice?
Vnučky se právě dohoupaly a běžely vesele ke mně. „Ty jsi ta nejlepší babička na světě“, volaly. Daly mi odpověď, vždy si mě najdou, když bude potřeba. Babičky na kyselo už totiž nefrčí.
Jana Kunová
